Co je Hodgkinův lymfom?

Z diáře ...

Hodgkinův lymfom (HL) - Hodgkinova choroba je relativně vzácné nádorové onemocnění mízních (lymfatických) uzlin (tvoří pouze 0,5 % všech malignit, incidence je 2,9 osoby na 100tisíc obyvatel). Ve značné míře postihuje mladé lidi ve věku kolem 20 let, častěji onemocní muži. HL je nejznámější forma lymfomu, onemocnění je nazváno po anglickém učenci Thomasu Hodgkinovi (1798-1866), který jako první popsal onemocnění  ve své studii v roce 1832.

HL stejně jako ostatní lymfomy je nádorovým onemocněním buněk. Buňky v různých částech těla mohou pracovat různým způsobem ale všechny se množí a nahrazují samy sebe stejným způsobem. Normální buňky se dělí a uspořádávají kontrolovaným způsobem, avšak je-li tento proces z nějaké příčiny zbaven kontroly pokračují buňky v dělení a vyvíjí se v bulky nebo nádory. Nádorové bujení se tedy dá stručně charakterizovat jako nekontrolované množení některých buněk v lidském těle.

Lymfatický systém je přirozený obranný systém organizmu, jeho úkolem je obrana organizmu vůči infekcím. Je to komplexní systém jehož součástí jsou kostní dřeň, slezina a lymfatická tkáň v podobě uzlin, které jsou propojeny sítí lymfatických cest. Lymfatické uzliny můžeme najít zejména na krku, v podpaží a v tříslech.

     Hodgkin se dle klinických kriterií (CS) dělí dle Ann-Arbor:

Klasifikace do 4 stadií:

Základem klasifikace je vztah (poloha) lymfatických uzlin vzhledem k bránici a existence disseminovaného orgánového postižení. Písmenem E se označuje extranodální postižení, písmenem B se označují klinické příznaky jako horečka přes 38 st.C., pokles tělesné váhy o více než 10 % kg v posledních měsících a noční poty. Chybí-li, má stadium označení A. 

Stadium I : Postižení jedné lymfatické krajiny (regionu), nebo jednoho extralymfatického orgánu.

Stadium II : Postižení dvou nebo více lymfatických krajin (regionů), nebo lokalizované postižení extralymfatických orgánů na jedné straně bránice.

Stadium III : Postižení lymfatických uzlin na obou stranách bránice nebo extralymfatických orgánů na obou stranách bránice nebo případné postižení sleziny.

Stadium IV : Disseminové postižení jednoho nebo více orgánů (orgány mimo lymfatický systém).

V řízení růstu buněk bude pravděpodobně klíč k pochopení nádorového bujení, ale zatím nejsou známy metody, které by mohly tento růst cíleně ovlivňovat. K léčbě nádorů jsou v současném zdravotnictví používány zejména tyto základní metody:

• Radioterapie (ozařování)

• Chemoterapie

• Transplantace kostní dřeně (nebo periferních kmenových buněk)

• nová generace léčiv (např. tzv. cílenáterapie, genová terapie, rakovinové vakcíny apod.)

Radioterapie vysokými dávkami záření ničí nádorové buňky, ale jsou poškozovány i okolní buňky zdravé. Proto je snaha záření zacílit co nejvíce na postiženou oblast.

Chemoterapie je léčba látkami, které zabíjejí buňky, cytostatiky. Cytostatik je celá řada - například chemoterapie ABVD (podávanými léky jsou adriamycin, bleomycin, vinblastine a dacarbazine), BEACOPP (podávanými léky jsou bleomycin, etoposid, adriamycin, cyklofosfamid, Onkovin=vincristin, procarbazine a prednison) a mnoho dalších - rozdělují se do více skupin podle jejich mechanizmu účinku. Ten je různý, velmi složitý, a zasahuje do množení (dělení) buněk. Bohužel, dosud nejsou známy cytostatika, která by cíleně zabíjela jen nádorové buňky. Cytostatika mají proto řadu závažných vedlejších (toxických) účinků. Poškozují totiž všechny množící se buňky, což jsou hlavně buňky kostní dřeně, kůže a sliznic.

Transplantace kostní dřeně nebo periferních kmenových buněk je technologicky pokročilý proces, který sestává ze dvou možných  variant:

1. Autologní transplantace, při které je kostní dřeň (nebo periferní kmenové buňky) odebrána pacientovi po stimulační chemoterapii. Pacient dostává masivní dávky chemoterapie či ozařování (vysokodávkovaná chemoterapie), která a zničí zbývající kostní dřeň, poté je nitrožilně vpravena do organizmu jeho vlastní (dříve odebraná a zamražená) dřeň či periferní kmenové buňky, ve které byly vyhubeny nádorové buňky.

2. Alogenní transplantace, kdy je kostní dřeň či periferní kmenové buňky odebírána dárci v malém množství z pánevní kosti nebo krevního řečiště  a poté je nitrožilně vpravena do organizmu pacienta (po vysokodávkované chemoterapii).

Transplantace probíhá formou infuze, podobající se krevní transfuzi. Buňky kostní dřeně (nebo periferní kmenové buňky) si naleznou svou cestu krevním řečištěm dovnitř dlouhých kostí.

Podpůrná léčba krevními deriváty, cyclosporinem, antibiotiky a antivirovými léky umožňuje mnoha pacientům překonat těžkou indukovanou neutropenii (snížení počtu granulocytů v krvi, které vystavuje pacienty riziku infekce). Tato terapie také pomáhá "nárůstu" nové kostní dřeně, kterou pacienti potřebují pro správně fungující imunitní systém.

Transplantace kostní dřeně znamená, že jako zdroj kmenových buněk byla použita kostní dřeň, transplantace periferních kmenových buněk zase to, že jako zdroj, z něhož byly kmenové buňky získány, byla použita periferní krev.

... více o transplantaci ...

Nová generace léčiv přináší metody, které dokáží již cíleně působit na konkrétní nádorové buňky. Mnoho metod je stále spíše ve fázi studií a experimentů (až čas může ukázat opravdu relevantní výsledky léčby), nicméně některé již zaznamenali pozitivní ohlasy.

Jedním z příkladů nových metod léčby je například i Zevalin, který však není určen primárně pro tento typ lymfomu ale pro tzv. non-Hodgkinský lymfom – NHL (zhoubné onemocnění odlišného typu bílých krvinek než u HL). Zevalin se používá v případě, že předchozí léčba nebyla účinná nebo přestala působit. Jedná se o lék patřící do skupiny léčiv (tzv. selektivních monoklonálních protilátek), které působí na určité buňky organismu. Používá se s radioaktivním prvkem nazývaným yyttrium, který dává Zevalinu nepatrný radioaktivní náboj, aby lék působil přímo na svůj cíl - do míst růstu abnormálních buněk a tyto abnormální buňky ničil.

Jak již bylo zmíněno HL je onemocnění lymfatického systému, proto tedy  můžeme v počátku pozorovat zejména nebolestivé zvětšené lymfatické uzliny (v podpaží, v tříslech či na krku). V tomto okamžiku je třeba zdůraznit, že včasným rozpoznáním těchto prvních známek nemoci (následně lze pozorovat např. noční pocení, horečky, úbytek váhy či svědění kůže) a neodkladnou návštěvou lékaře lze předejít mnoha komplikacím. Včasným zahájením léčby lze výrazně zvýšit pravděpodobnost vyléčení!

V současné medicíně jsou pak při diagnostice choroby použity zejména následující vyšetřovací  metody:

Odběr vzorku uzliny  (histologické vyšetření uzliny): pro vlastní  stanovení diagnózy je nezbytné vyšetření zvětšené lymfatické uzliny - vyšetření vzorku lymfatické tkáně - prokáže zda se jedná o Hodgkinovu chorobu a dále je třeba zjistit rozsah - stádium onemocnění.

Odběr kostní dřeně (trepanobiopsie): při tomto vyšetření se odebírá malý vzorek z kyčelní kosti k vyloučení případného postižení kostní dřeně lymfomovými buňkami. Následně se obdobným způsobem odebere i vzorek tkáně (v podobě malého válečku) na histologické vyšetření.  

Laboratorní vyšetření (z odběrů krve): nejčastější vyšetření i v průběhu léčby - vyšetřením krve se zjišťují zejména případné nežádoucí účinky léčby (pokles hodnot krvinek v krevním obraze, kontrola jaterních či ledvinných funkcí). 

Rentgenové vyšetření  (RTG): základní vyšetření, které zobrazí stav nitrohrudních orgánů – zejména srdce a plic, orientačně se též znázorní postižení lymfatického systému mezihrudí. 

Ultrazvukové vyšetření (sonografie, UZ): sondy umožní vyšetření orgánů uložených hluboko pod kůží – zejména dutiny  břicha a dalších jinak hůře dostupných míst. 

CT (z angl. „computed tomography“ – výpočetní tomografie - CT SCAN): vyšetření založené podobně jako běžné RTG vyšetření na zobrazení pomocí rentgenových paprsků, je však mnohem více podrobnější a umožňuje vytvoření trojrozměrného obrazu orgánů lidského těla.

PET (Pozitronová emisni tomografie, CT PET): vyšetření CT, které ještě přesněji  stanovuje biologickou povahu vyšetřovaného ložiska. Využívá vlastností radioaktivní glukózy, která je podána nitrožilně ve velmi  malého množství.

Magnetická rezonance (MR, NMR): jedná se o vyšetření, které oproti rentgenu nebo počítačovému tomografu přináší výhodu ve vysoké schopnosti rozlišení měkkých tkání lidského těla - hlavně mozku, páteře, kloubů, svalů a břicha.

V USA je dle American Cancer Society (ACS) roční nárůst nových případů onemocnění HL asi 7400 osob (3200 žen a 4200 mužů).

Dle ACS přežívá s HL jeden rok 93% osob, pět let 82% lidí a deset let 72% lidí. Pro patnáct let je celková úroveň přežití asi 63%. Ve většině případů umírají v průběhu prvních patnácti let po léčbě pacienti s opakovaným výskytem onemocnění. Po patnácti letech je více pravděpodobná jiná příčina smrti (spíše jiný-odvozený typ nádorového onemocnění).